Jak postupovat při autoevaluaci ve škole

Jak naplánovat autoevaluaci

Ředitelé škol byli vždy nuceni činit závažná a dalekosáhlá rozhodnutí. Tradičně se mohli často spoléhat na zkušenosti a rozhodovat se ve známém a relativně stálém prostředí.

V současnosti je ovšem standardem změna a klíčová rozhodnutí jsou často vyžadována takřka okamžitě. Ředitelé potřebují spolehlivý informační systém, aby mohli činit správná rozhodnutí za měnících se podmínek. Základní výhodou použití plánovitého přístupu k autoevaluaci je skutečnost, že tímto přístupem lze neustále získávat relevantní a spolehlivé informace, s jejichž pomocí je možné vytvářet plány budoucí strategie.

Plánovaná autoevaluace vychází z vyhlášky 15/2005 o vlastním hodnocení školy (viz článek Nezvalová, D.: Autoevaluace ve škole) a je charakterizovaná:

• dohodnutými cílovými oblastmi pro autoevaluaci;
• explicitním vyjádřením ukazateli kvality (kritérií, indikátory kvality) pro úspěch autoevaluace;
• plánem autoevaluace popisujícím, kdo bude data shromaždovat, kdy je bude shromažďovat a jaký bude zdroj informací;
• systematickým přístupem ke shromažďování a zaznamenávání informací, kdy všichni zúčastnění používají vhodné dohodnuté nástroje pro evaluaci.

Následující tabulka uvádí znaky tradičního a plánovitého přístupu k autoevaluaci (Rogers, Badham, 1994):

Jaké jsou základní otázky autoevaluace

Základní otázky jsou dány sekvencemi aktivit, které pomáhají realizovat vizi a úspěch. První takovou otázkou je, kam se chceme dostat a proč. Je nutné si uvědomit, proč chceme autoevaluaci a komu bude sloužit. Má autoevaluace sloužit učitelům, žákům či rodičům? Autoevaluaci napomáhají jasně stanovená poslání, vize a cíle školy.

Autoevaluace začíná otázkami:

• V čem jsme dobří? (V čem jsem dobrý/á?)
• Jak můžeme dosáhnout lepších výsledků? (Jak mohu dosáhnout lepších výsledků?)
• Kdo nám může pomoci? (Kdo mi může pomoci?)

Důležitou součástí procesuální stánky je klima. Autoevaluace může probíhat v prostředí, které ji podporuje. Autoevaluace vyžaduje klima důvěry, otevřeného jednání, souhlasu. Rozhodnutí musí být činěna na základě souhlasu většiny zúčastněných. Vyžaduje komunikaci mezi participujícími skupinami, vzájemné naslouchání a hledání optimálních cest k dosažení vymezených cílů. Všichni musí mít pocit odpovědnosti za práci, která vede k dosažení cílů. Učitelé musí mít důvěru, že získaná data a výsledky nebudou použity proti jejich individuálním zájmům, ale že jim mají pomáhat v růstu jejich profesionality. Některá data mohou být důvěrná a nemohou být zneužívána.

Ukazatelé kvality (indikátory, kritéria) jsou jádrem autoevaluace. Vytváření indikátorů je velmi náročné. Existuje několik způsobů. Jednou z možností je využít souborů kritérií, vytvořených jinými odborníky a aplikovat je na podmínky školy. Další možností je využití výzkumů, literatury a jiných zdrojů a z nalezených kritérií vybrat vhodná pro danou školu. Je možné vytvořit si vlastní kritéria, která odpovídají potřebám školy. Mnohé školské instituce mají vlastní kritéria, která využívají při autoevaluaci školy. V každém případě učitelé a ostatní sociální partneři by měli mít možnost vyjádřit se k souborům indikátorů, diskutovat o nich a mít možnost je modifikovat. I když je časově náročné vytvářet soubory indikátorů, je to pro školu nesmírně cenné. Všichni ti, kdož ve škole vytvářejí kvalitu, jsou tak zainteresováni na jejím dosažení. Tvorba indikátorů je výzvou pro školu a obohacuje ji.

G. Rogers a L. Badham (1994) charakterizují indikátor následně:

• indikátor (ukazatel míry pokroku uskutečněného v jedné oblasti) není absolutním nebo obecným měřítkem úspěchu;
• mělo by se k němu přihlížet společně s jinými údaji vzešlými z autoevaluace, aby byl rozpoznán a pochopen celkový dosažený pokrok;
• neměl by být používán izolovaně, ale jako součást celkového systému plánování autoevaluace a revize;
• měl by být relevantní vzhledem k cílům;
• může být kvalitativní nebo i kvantitativní.

Nástroje umožňují měřit to, co je měřitelné. Obvykle položky, které jsou velmi důležité, jsou obtížně měřitelné. Je také důležité nacházet vhodné nástroje pro získávání dat a informací. Data mohou být kvalitativní i kvantitativní. Jaké nástroje mohou být využívány? Velice používaným nástrojem jsou dotazníky. Cílovou skupinou mohou být žáci, učitelé, rodiče a ostatní sociální partneři. Škola může porovnávat stejné položky u různých cílových skupin. Jinou variantou dotazníků je výzkum. Jeho součástí může být rovněž dotazník. Ovšem data jsou administrována a zpracována s využitím obvykle statistických metod zodpovědnou osobou či skupinou. Časově velice náročným, často využívaným nástrojem, je rozhovor.

Párové nebo vrstevnické pozorování bývá také často používáno. Učitelé se spojí s kolegou ve stejné pozici. Hospitují v hodinách, poskytují zpětnou vazbu. Učitelé mohou pracovat s kolegy v klimatu důvěry, podpory a ochoty spolupracovat.

V některých školách je využíváno žákovské pozorování. Žáci provádějí své vlastní pozorování, v některých případech za pomoci učitele či kritického přítele. Tento nástroj je vysoce oceňován žáky.

Další formou pozorování je stínování (shadowing). Pozorovatel je "stínem" žáka, učitele nebo ředitele. Sleduje jeho aktivity v průběhu celého dne. Hodnota stínování spočívá zejména v dlouhodobém pohledu.

Hraní rolí je neobvyklým nástrojem, ale někdy velice užitečným a silným. Žáci mohou hrát roli učitele při konfliktu ve třídě, žáka se specifickými potřebami atd.

K standardně používaným nástrojům patří analýza základních dokumentů školy, vedení záznamů o výsledcích výuky, didaktické testy, analýza žákovských prací (slohové práce, kresby...). Diskuse, brainstorming, mapování mysli patří rovněž k nástrojům poměrně jednoduchého užití.

Informační zdroje a metody sběru dat jsou uvedeny v následující tabulce (Rogers, Badham 1994):

Jak postupovat

V této části popíšeme možný postup při autoevaluaci, což by mělo usnadnit školám vytvářet si vlastní postupy. Můžeme rozlišit několik fází procesu autoevaluace školy (v praxi jsou jednotlivé fáze v pohybu a v interakci):

Přípravná fáze

Tato fáze bývá obvykle podceněna. Můžeme v ní rozlišit pět kroků:

1. iniciování věci;
2. jednání o participaci, kontrole, proškolování lidí;
3. rozhodnutí o realizaci autoevaluace;
4. vytváření profesionální skupiny (týmu) pro autoevaluaci, v níž budou mít hlavní zastoupení účastníci evaluovaných procesů (tedy učitelé a ostatní pracovníci školy);
5. podpora zvenčí - pro dosažení realistického konceptu autoevaluace.

Vytvoření plánu autoevaluace

Čím pečlivěji je plán konstruován, tím snazší bude řídit proces jeho uvedení do praxe. Vytvoření takového plánu obsahuje:

• vytvoření plánu, na kterém se všichni shodnou;
• publikování plánu;
• vytvoření akčních plánů;
• spojení plánu autoevaluace školy s rozvojovým plánem a s jinými aspekty plánování.

Plán by měl být realistický, ani ne příliš ambiciózní, ani ne nedostatečně náročný. Neměly by být zdůrazněny více jak tři nebo čtyři hlavní priority, i když každá priorita může obsahovat množství elementů. Je-li plán realistický, je mnohem pravděpodobnější, že bude uveden do praxe.

Konstruování plánu a jeho schválení

Je snazší vytvářet plán, pokud od začátku každý rozumí, jak může tomuto procesu přispět. Proto je třeba vyjasnit si konzultační postupy, role a odpovědnosti a prostředky rozhodování.

Je žádoucí, aby všichni účastníci vnímali konzultace jako hodnotný proces, v němž se jejich názory berou vážně. Není ovšem pravděpodobné, že bude možné do plánu všechny návrhy a doporučení zakomponovat. Ředitel, resp. koordinační skupina, by se měli snažit o konsensus. Poté je plán prezentován členům rady školy, ev. rodičům apod., aby jej tito mohli diskutovat a schválit. Plán může obsahovat:

1. cíle autoevaluace školy;
2. ukazatele kvality;
3. evaluační nástroje.

Mnoho škol je přesvědčeno, že by pro ně bylo prospěšné vidět příklady skutečných plánů autoevaluace. To může mít svůj význam, ale žádný standardní nebo "modelový" plán autoevaluace neexistuje. Každá škola má svou vlastní historii a kulturu, z níž vyrůstá její jedinečný plán.

Publikování plánu

Široké zpřístupnění plánu autoevaluace má své výhody. Některé školy svůj plán vyvěšují v učitelské sborovně. Je vhodné informovat rodiče (např. ve školním časopisu, na webových stránkách školy nebo malým letáčkem), vysvětlovat priority a cíle žákům (podpoříme tím jejich aktivní zapojení).

Vytváření akčních plánů, cílů, úkolů, kritérií

Když je plán schválen, je třeba jej přetvořit do detailnějšího akčního plánu se specifickými cíli. Takový plán - pracovní dokument pro učitele - může identifikovat jako priority např. revizi a zkvalitnění celého školního vzdělávacího programu pro konkrétní ročník, rozvoj celoškolské politiky hodnocení, včetně známkování, ověření nového systému dalšího vzdělávání pracovníků a jejich hodnocení apod.

Přetvořit všeobecné priority do akčních plánů vypracovávaných v tomto bodu znamená pracovat na způsobu jejich uvedení do praxe a sledovat úspěšnost této snahy. Priority je třeba přetransformovat do cílů, které specifikují obsažené úkoly, vyjasňují, kdo, co a kdy bude dělat. Je v nich také kontrola účinnosti implementace dané priority. Stávají se vodítkem bezprostředních aktivit a současně nabízejí i zaměření na pozdější autoevaluaci.

V praxi mohou být priority rozloženy do série cílů. Při vytváření cílů pro plán jako celek by měla škola vždy zajistit, že jsou tu jak cíle pro celou školu, které počítají s příspěvkem každého učitele, tak cíle pro týmy učitelů. Každý učitel by měl přispět nejméně k jednomu úkolu, nikdo by ale neměl být zapojen do příliš mnoha úkolů současně.

Některé cíle si nevyžadují čas navíc, ale spíše změnu rutinních postupů a praktik. Jiné potřebují čas pro přípravu i realizaci a mohou přinést i potřebu do určité míry zrevidovat existující způsoby využívání času. Cíle musejí specifikovat kritéria úspěchu, která představují určitou formu výkonového indikátoru vytvořeného školou samou. Jde o prostředky evaluace plánu - přinášejí doklady potřebné k posuzování úspěšnosti. Hlavními komponenty plánování jsou tedy priority, cíle, úkoly a kritéria.

Realizace plánu v praxi (v souladu s vyhláškou 15/2005, viz článek Nezvalová, D.: Autoevaluace ve škole)

Mnoho existujících vodítek plánování autoevaluace popisuje implementaci a autoevaluaci jako oddělené fáze či kroky. V určitém smyslu to má své opodstatnění: člověk nemůže pravdivě ověřit, jestli jsou cíle splněny, dokud neproběhne implementace. Ale je tu riziko, že si školy při plánování mohou začít samy klást základní otázky vztahující se k autoevaluaci pozdě, a tím se mohou dostat do tří problémů: 1. hodnocení pokroku se stane obtížným, protože byly opomenuty přípravné práce, 2. učitelé budou přesvědčeni, že mají příliš málo času na autoevaluaci, 3. autoevaluace je provedena příliš pozdě, a nemůže proto podpořit implementaci.

Abychom pomohli školám vyhnout se těmto problémům, zacházíme s procesem implementace a autoevaluace jako se vzájemně se prostupujícími procesy, a ne jako s periodou implementace následovanou autoevaluací na konci. Jsou-li implementace a autoevaluace propojeny, může autoevaluace spíše pomoci dát tvar a vést akční plán. Různé priority a cíle mají různé časové rozpětí. Některé trvají určitou část školního roku, jiné déle než jeden školní rok. Ve školním kalendáři tak není ani jeden moment, který by byl výlučně zaměřen na autoevaluaci.

Zpracování komplexního projektu autoevaluace a jeho realizace je věc poměrně obtížná. Vycházíme z předpokladu, že pro začátečníka v problematice autoevaluace bude zpočátku optimální zaměřit se na přípravu projektu pouze pro jednu dílčí oblast v práci školy. Někdy méně znamená více. Může to být ten dílčí problém, ve kterém se ředitel nejlépe orientuje, nebo právě ta oblast činnosti školy, s jejímiž výsledky práce ředitel není spokojen. Postupně se lze zaměřovat na další dílčí oblasti, získávat zkušenosti a časem dospět k projektu autoevaluace školy jako celku.

Proces autoevaluace může na každé škole probíhat zcela individuálním způsobem. Každá škola si jej řídí dle vlastních podmínek, možností a zkušeností. Proto si každá škola musí zvolit svůj postup, který bude nejlépe vyhovovat daným podmínkám, a pro školu tak bude optimální. Přesto pro usnadnění lze popsat tento proces několika fázemi. Lze doporučit následující postup (Rýdl, K. a kol., 1998, s. 38).

Co všechno by tedy měl ředitel školy se svými spolupracovníky zvládnout, pustí-li se do autoevaluace školy (i když jde pouze o malou dílčí část některé z oblastí činnosti školy)?

Nejdříve je zapotřebí získat pro tuto myšlenku ostatní kolegy ve škole. Nebo alespoň skupinku sympatizantů, ze které bude ředitel čerpat své spolupracovníky. Nezúčastnění kolegové by ale neměli být proti.

Potom tato aktivní skupina stanoví problém (nebo problémy), který má být řešen. Pokusí se obstarat veškeré dostupné informace potřebné pro realizaci autoevaluace. Zde ji čeká nejvíce problémů s metodami autoevaluace, poněvadž to znamená naučit se technicky zvládnout (provádět) potřebné metody. Následuje práce na formulaci zkoumaného problému. Jenom konkrétní a jednoznačná formulace totiž implikuje možnost empirického ověření. Pro svou vlastní potřebu je třeba určit základní proměnné, vyjádřit vztah mezi proměnnými a zvolit vyhovující empirické metody pro získání dat. K dalším úkolům patří: vymezení základních kritérií pro sledovanou oblast, stanovení postupu pro organizaci sběru dat a získání dostatečného vzorku dat. Po vyhodnocení získaných dat je konečně možno zpracovat závěrečnou autoevaluační zprávu. Na závěr, po dohodě se všemi zainteresovanými kolegy, se pak využijí výsledky zprávy a provedou potřebné korekce v rámci činnosti školy.

Autoevaluační zpráva

Výsledky autoevaluačního procesu je třeba stručně zaznamenat. Zpráva by se neměla dělat pouze pro inspekci jako doklad, že je evaluace na škole prováděna. Měla by především sloužit rozvoji školy, jejích jednotlivých úseků.

Roupec (1997, s. 12) navrhuje jako možnou následující osnovu:

Osnova závěrečné autoevaluační zprávy

• Základní data o škole, komunitě a prostředí, ve kterém působí - statistické údaje, základní charakteristiky.
• Charakteristika vzdělávacího programu - jaké modifikace a proč byly provedeny.
• Jak je organizována výchova a vzdělávání - organizační členění, zaměření a priority.
• Jaký stav byl (vzhledem k zaměření a cíli) zjištěn na začátku sběru relevantních dat.
• Jaký stav, jaká změna stavu byly zjištěny za období.
• Jaké výsledky a výsledné informace byly zjištěny v rámci autoevaluačního projektu.
• Jaké problémy a jejich příčiny byly identifikovány.
• Jaké hypotézy je možné na základě zjištěných výsledků vyslovit.
• Kdo reagoval, jak a proč, jaká konkrétní opatření byla přijata.
• Kdo, kdy, jak a v jakém rozsahu bude informován o účinnosti přijatých opatření.

Z uvedeného návrhu je zřejmé, že při zpracování autoevaluační zprávy bude záležet na tom, zda prováděná autoevaluace je v dané oblasti první nebo již několikátá v pořadí. Konečně také bude záležet na rozsahu autoevaluace - co všechno bude předmětem autoevaluace. Zastáváme názor, že je vhodné zaměřit se na místa, o kterých tušíme, že nejsou zcela v pořádku, a učinit je předmětem důkladné autoevaluace.

Zpráva o autoevaluaci na daném úseku školy může být podstatně stručnější, např.:

1. Cíle autoevaluace.
2. Ukazatelé kvality pro sledované oblasti.
3. Použité metody autoevaluace a zdroje informací.
4. Shrnutí získaných informací, formulace hodnotících soudů o předmětu autoevaluace.
5. Formulace vizí, cílů a úkolů k odstranění nedostatků či k posílení zjištěných předností pro následný plán autoevaluace.
6. Kdy bude na tomto úseku provedena další autoevaluace ke zjištění posunu v kvalitě.

Minimalizace rizik a některé problémy autoevaluace

Autoevaluace může být úspěšná jedině tehdy, nespotřebuje-li nepřiměřené množství času, úsilí a zdrojů. Obtíže ve školách zahrnují nedostatek času, nedostatečnou kvalifikaci pro autoevaluaci a neochotu učitelů přijmout evaluaci jako neodmyslitelnou součást obvyklých postupů. Následující návrhy mohou pomoci tyto problémy zmírnit (Roger, Badham, 1994):

• Omezte evaluaci na několik konkrétních bodů. Zaměřte se na specifické, prioritní cíle, které jsou v krátké době dosažitelné a již jsou měřeny, raději se nepokoušejte splnit ambiciózní plán jedním velkým skokem.
• Shromažďujte pouze nejpodstatnější informace. Ujasněte si, které informace jsou pro účely autoevaluace opravdu nezbytné.
• Maximálně využijte již získaných informací. Než se vrhnete na tvorbu dotazníků, programů, rozhovorů a kontrolních seznamů pro pozorování tříd, projděte si již existující zdroje informací.
• Omezte se na krátké a stručné věci. Pokud cítíte, že je nezbytné shromažďovat informace od učitelů a žáků, snažte se, aby dotazníky a rozhovory byly krátké a jednoznačné. Ptejte se pouze na nezbytné informace. Než začnete shromažďovat data, rozhodněte se, jak budete analyzovat odpovědi.
• Snažte se, aby byla autoevaluace pro učitele důvěryhodná a hodnotná. Zapojte učitele v rané fázi, aby mohli předem odsouhlasit priority pro rozvoj i autoevaluaci. Pak bude účel autoevaluace zřejmý a učitelům bude jasný i potenciální přínos autoevaluace pro jejich práci.

Důvěryhodnost systému autoevaluace ve škole je třeba zajistit tím, že:

• její závěry budou užitečné všem zúčastněným stranám;
• závěry musejí být odůvodněné, tzn. musejí být podloženy fakty;
• postup by měl být prokazatelný, tj. důvody vedoucí k závěrům by měly být konkrétní a měly by být uvedeny společně s příslušnými důkazy pro jejich podporu;
• postup by měl být schůdný, tj. rentabilní ve smyslu zdrojů i času, a tedy i udržitelný.

Závěrem

Školy musejí hovořit samy o sobě. Některé školy dokáží hovořit samy o sobě s velkou mírou sebeuvědomění a sebevědomí. Znají svoje silné stánky a jsou dostatečně sebevědomé, aby se nebály přiznat své slabiny. Dokáží-li školské komunity používat nástroje autoevaluace a zdokonalování (sebezkvalitňování), je to známkou zdravého vzdělávacího systému v zemi. Ve zdravých systémech je dobrou praxí sdílení a vytváření sítě mezi školami postavené na principu kolegiality. Systém, který se spoléhá na neustálou rutinní pozornost vnějšího orgánu, jenž má dohlížet nad školami, zdravý není.

Proces autoevaluace může být riskantní. Výsledky autoevaluace nemusí splňovat očekávání lidí. Mnoha riskantním situacím se lze vyhnout plánováním, otevřeností a zajištěním podporujícího prostředí.